No ano, hezky to zní, tvůrčí tým. Ale se slovy už to tak prostě je, všechna mají svá vlastní malá tajemství. Od dětství jsem ráda zpívala. Nejradši s maminkou v kuchyni po sobotním či nedělním obědě. S utěrkou v jedné ruce a kouskem nádobí ve druhé. A že ho v rodině čtyř mlsných a hladových strávníků teda bylo! Chytala jsem druhý hlas tak, jak mě tomu maminka naučila. Zpívala krásně, dojemně, s citem. Nejednou jsme se samy nad sebou při takovém místo-siestním koncertování rozbrečely a brácha s tátou se nám chechtali, že si vybíráme samé dojáky. Možná měli pravdu, aniž by to tušili. Až teď, po nekonečně dlouhých letech, si uvědomuji, že jsme obě měly důvod povolit ventil... Ale to je jiný příběh.
 

Dnes už si nikdo nedovede představit radost, jakou jsem měla, když nám do bytu zapojili rozhlas po drátě. Vím, vysílání pod cenzurou, ale těch písniček! Zakrátko jsem jich uměla celou řadu nazpaměť. To jsem si pak v koupelně zpod umývadla vytáhla malou stoličku a se švihadlem v ruce - mikrofonem - si hrála na zpěvačku. Byla jsem Helenkou Vondráčkovou, Hankou Zagorovou, Maruškou Rottrovou... Mám ráda hudbu jako takovou napříč žánry, mám ráda libozvučné melodie, ale důležitější pro mě byl, je a patrně už vždycky bude obsah. A to už jste jednou nohou v maléru - zatoužíte psát své vlastní písničky. Pár sporadických, byť zdařilých pokusů tehdy nedávalo ani tušit, že k tomu jednou doopravdy dojde. A vidíte, došlo!
 

Zlomovým okamžikem se stal dárek k mým kulatým narozeninám. Řekla bych, že jsem po něm celých předchozích padesát let podvědomě toužila. Když žena přivede na svět a k dospělosti dva silné a soběstačné "chlapy" a v manželství už její přítomnost není nezbytná, má právo oprášit svá křídla a letět, kam jí vítr k letu pomáhá. A když jí zůstane v hnízdě ještě jedno, třetí neopeřeně, zvídavé až na půdu, je to let sice o mnoho těžší, ale o to krásnější. Pardon? Že jsem nezmínila, o jaký dárek šlo? Ale ano. LET. Let a Prahu. V dětství mi učarovala při jedné hromadné podnikové návštěvě, něco mi napovídá, že byl můj otec jejím iniciátorem. Pro rodiče ještě dítě, pro sebe samu už velká slečna, nemohlo to tehdy dopadnout jinak než toužebným přáním procházet se majestátnými památkami pražských ulic jednou sama, bez dozoru. Nevím, nakolik v našich životech za nás skutečně rozhoduje osud, ale semínko touhy padlo tentokrát do připravené a úrodné půdy.
 

Takže teď už jenom bodově, ať to má spád :) Krátce po přestěhování (v dubnu 2007) mě prostřednictvím internetové sítě, kam jsem vložila pár svých veršů (díky Bohu za tento technický vynález) kontaktuje Martin Jirsa, bubeník a zpěvák hudební skupiny ARÉNA, zda se pokusím otextovat pár písní Fredyho Bittnera pro rockovou zpěvačku TANJU.
S nadšením souhlasím a pokus je kupodivu úspěšný, na novém CD JÁ VÍM (comeback po téměř patnácti letech) se objevují texty všechny tři - Já vím, Tvý boty a Medovej (www.metalmitas.estranky.cz/clanky/tanja/recenze-cd-tanji-ja-vim.html). Téměř paralelně mě oslovuje s veřejnými koncerty tehdy právě začínající šansoniérka Eva Dvořáková a začínám psát texty nejenom pro ni samotnou (na CD KLIKA: Píseň pro Evu, Déjà vu, Bezva flám, Prachy, Šanson pro V. a Hallelujah), ale i pro jejího tehdejšího učitele hudby a posléze osobního hudebního skladatele, muzikanta a zpěváka Honzu Roušara (na jeho debutovém albu TOČÍ SE TO DOKOLA: Dnes už to vím, Na parte, ...sátníkům, Není to fér a Bezva flám). Předešlá spolupráce s Martinem Jirsou (pro skupinu Aréna jsem pak později otextovala  píseň Bryana Adamse "I was only dreamin´" - Zdá se že toužím) a TANJOU mi do života přivádí bývalého klávesistu Arény Honzu Dočekala a dochází k plodné a dlouhodobé spolupráci, na jejímž konci je prozatím několik písní pro Petru Soralovou, TANJU, Hanu Lounovou, kde převážně píšu texty k jeho melodiím, na oplátku Honza Dočekal zhudebňuje moje texty (CD QUODLIBET), později i pro moji osobní interpretaci, případně vytváří aranže (CD THANK YOU TRACY  a LET MOOSY) - nakonec on sám je zodpovědný za to, že jsem vůbec zpívat začala. U příležitosti realizace malého hudebního dárku (singlu POD KŮŽÍ TĚ MÁM ve společné interpretaci s Evou Dvořákovou) pro známou milovnici francouzských šansonů a jejich výtečnou interpretku EVU KRIZ-LIFKOVOU (které děkuji za možnost podílet se na jejím edukačním CD MOSTY www.kriz-lifkova.cz/)  jsem v jeho nahrávacím studiu byla nucena vyloudit pár tónů...
 

Rok 2010, důsledky nemoci mi berou zdravotní, ekonomickou a existenční stabilitu. Výrazná psychická a finanční pomoc pražských přátel mi pomáhá posunout termín loučení s Prahou do července 2011. Jsem zpátky na Moravě, rehabilituji svůj život, jde to velmi, velmi pomalu. Dodnes nejsem s to vypořádat se s finančními závazky. Daň za splněné přání? Nevzdávám se. Zatím alespoň píšu jako o život, protože o ten vlastně jde. Máme přece TVŮRČÍ TÝM :)